Klášter Plasy - noční prohlídky

V pátek 1. září od 18:00 do půlnoci a následnou sobotní noc oživili herci Divadelního ochotnického souboru Tyl z Čisté u Rakovníka v tento čas pusté ambitové chodby a temné místnosti plaského klášterního konventu. Každou půlhodinu sehráli návštěvníkům několik vybraných scének z historie místního kláštera – od jeho založení až po dobu zdejší vlády Metternichů.

Skupina poutníků se od prvního plaského opata Konráda, který si s průvodcem skupiny povídal o založení kláštera a dějinách cisterciáků, dostala do prvního patra k nejvýznamnějšímu opatu zdejšího kláštera – Evženu Tyttlovi. Ten na ambitové chodbě umravňoval architekta Santiniho v jeho projektovém přehánění a vysvětloval návštěvníkům, jak se to s těmito umělci „musí dělat“, aby klášter nejen projektoval, ale měl i z čeho stavět. Santini se dostával do menšího rozporu s opatem co do zdobnosti architektury, zbytečností odvádějících pozornost od mnišského života, atd. Sám pak poutníkům ukazoval své opatské návrhy některých detailů dveří, oken nebo své osobní znamení na kupoli kapitulní síně.

Skupina návštěvníků se po rozloučení s opatem vydala dále spoře osvětleným ambitem, v jehož závěru narazila na silně zmateného mnicha, který všechny návštěvníky zapojil do zběsilého hledání klášterní lékárny, kterou mu někdo někam přestěhoval. Po delší době však prozradil, že vlastně shání „jen“ pepř a ocet pro kastelána, který si koupil tlačenku a jeho pepřenka zeje prázdnotou. Po mírném uklidnění, kdy se zájmem odříkal krátkou historii lékárenství se jej opět zmocnila panika při hledání tzv. Plaského prášku. To už ale skupina raději odcházela do kapitulní síně, kde vyslechla zpěv Petry Kamenické dokreslený úžasnou akustikou této prostory.

Poněkud jiný druh zpěvu, již ne tak líbivý, ohromil poutníky při východu z kapituly. Panská rodiny Metternichů si při vyhánění myší a pavouků z topeniště nahlas prozpěvovala a pěkně hartusila. Po krátkém česko-německém dorozumívání s průvodcem a přemlouvání uvedla návštěvníky ke kněžně Paulíně Metternichové a mistru Smetanovi, který se snažil dotyčnou okouzlit nejen svým hudebním a hlasovým uměním. Kněžna se snažila obhájit zdejší stavební úspěchy svého tchána kancléře Metternicha a se zájmem naslouchala vyprávění mistra o jeho nových hudebních počinech.

Poté, co se Paulína nechala zlákat mistrovým pozváním do kaple k přehrání několika taktů jeho nové opery Hubička, se skupinka odebrala k poslední scénce, totiž kněžně Kateřině Vilemíně Zaháňské, resp. jejímu duchovi, který v čítárně tesknil po tom, aby její tělo leželo vedle milovaného kancléře v místní hrobce Metternichů. Po krátkém vysvětlování se kněžna opět beznadějně oddala svému stesku.

Velkou fotogalerii (800x533) neleznete zde

text: Pavel Duchoň, foto: Petr Macák – 01. 09. 2006